Vzpomínáme na kardinála Dominika Duku – kněze a dominikána, který dokázal věrně sloužit církvi v tichu nesvobody i v otevřeném prostoru svobody a jehož jméno bylo rovněž neodmyslitelně spojeno s charitním prostředím. Zemřel v úterý 4. listopadu 2025 krátce po třetí hodině ráno, po týdnech vážných zdravotních komplikací, které následovaly po akutní operaci a opakovaných hospitalizacích.
Se zesnulým se bude možno osobně rozloučit v kostele Všech svatých ve čtvrtek 13. a pátek 14. listopadu od 12.00 do 18.00. I při této příležitosti bude možno podepsat kondolenční knihu,
uvádí se na webových stránkách Arcibiskupství pražského s tím, že kondolenční kniha bude k dispozici od úterý 4. listopadu 12.00 v recepci arcibiskupského paláce na Hradčanském náměstí.
Zádušní mše se uskuteční v sobotu 15. listopadu v katedrále sv. Víta, kde bude kardinál uložen do hrobky pražských arcibiskupů.
Dominik kardinál Duka – občanským jménem Jaroslav Václav Duka – se narodil 26. dubna 1943 v Hradci Králové do rodiny, jejíž osud byl poznamenán komunistickým režimem. Jeho otec František Duka bojoval za druhé světové války v československé zahraniční armádě (mimo jiné sloužil v Britském královském letectvu – RAF) a po roce 1948 byl za svoji účast v zahraničním odboji vystaven represím a vězení. Rodinné prostředí, ve kterém se propojovala víra s odvahou, tak silně formovalo budoucí postoje mladého Duky. Ve svých funkcích vždy podporoval charitní práci.
Po maturitě na Gymnáziu J. K. Tyla pracoval jako strojní zámečník a po vojenské službě začal studovat teologii v Litoměřicích. V roce 1968 vstoupil do tajného dominikánského řádu a přijal řeholní jméno Dominik. Kněžské svěcení přijal 22. června 1970 z rukou kardinála Štěpána Trochty. Pět let pak působil v pohraničních farnostech pražské arcidiecéze, než mu komunistický režim v roce 1975 odebral státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti.
Svoboda dovede být také nepříjemná, protože v ní musíme nést odpovědnost za své činy.
Následující roky patřily k těm, které formují charakter: roku 1981 byl za podzemní náboženskou činnost a samizdat zatčen a odsouzen; trest si odpykal ve věznici Plzeň-Bory, kde byl v téže době vězněn také Václav Havel. Po svém propuštění Duka nastoupil jako rýsovač do plzeňské Škodovky a v utajení pokračoval v dominikánské službě a vzdělávání. Tyto životní zkušenosti v něm prohloubily přesvědčení, že víra se rodí z věrnosti v každodennosti a že církev má stát při lidech, i když je to nesnadné. V roce 1986 byl jmenován provinciálem Československé dominikánské provincie, funkci vykonával až do roku 1998.
Po roce 1989 pomáhal obnovovat struktury církve, které totalita rozbila, ale také znovu najít její místo ve společnosti poznamenané čtyřicetiletou komunistickou propagandou. Konečně tak mohl otevřeně dělat to, co dříve dělal potají: budovat kontinuitu a organizaci života diecézí, posilovat přítomnost církve ve veřejném prostoru, vést dialog, nést odpovědnost, být nablízku.
Roku 1998 byl jmenován biskupem královéhradeckým. V roce 2010 byl jmenován nástupcem kardinála Miloslava Vlka a stal se 36. pražským arcibiskupem. V únoru 2012 jej papež Benedikt XVI. zařadil do sboru kardinálů, což mu umožnilo účast na konkláve v roce 2013. Funkci arcibiskupa vykonával do roku 2022.
I po přijetí emeritního statutu (květen 2022) nezůstával stranou veřejného života a vyjadřoval se k víře i veřejným otázkám a nepolevoval ani v pastorační činnosti.
Dominik Duka byl znám jako výrazná osobnost české katolické církve, která se snažila o dialog s politiky i veřejností. Za svou činnost obdržel řadu vyznamenání, včetně Řádu Bílého lva a Řádu čestné legie.
Rok 2025 mu přinesl vážné zdravotní obtíže a opakované hospitalizace, které nesl s prosbou o modlitbu a v důvěře, že svoboda křesťana je především odpovědnost před Bohem.
