Když se řekne Petr Štěpánek a příprava na novou sezonu, nabízí se vzhledem k jeho hokejovému věku jedna nevyhnutelná otázka. Jak těžké je ve 36 letech znovu naskočit do přípravy a držet krok s hokejem, který se stále více posouvá směrem k rychlosti a bruslení? Zkušený žďárský útočník si ani tentokrát neodpustil svůj typický nadhled. „Samozřejmě, že to těžší je. Naštěstí hlava mi tolik nestárne a nechce si to tolik připouštět. Na druhou stranu tělo mi už nějaký pátek jasně naznačuje, že si mám užít poslední zápasy. Dnešní hokejový trend, kdy se sází na bruslivé hráče, mi moc do karet nehraje. Naštěstí jsem bruslař nebyl nikdy, takže už mám nějaké finty, jak tohle obejít, zažité,“ směje se Štěpánek. Motivace mu ale rozhodně nechybí. Sám sobě chce ještě dokázat, že na druholigový hokej pořád má a že zase není tak starý, jak mu některé otázky naznačují.
Pokud jde o samotnou náročnost přípravy, za svou dlouhou kariéru už zažil podstatně tvrdší režimy. Vzpomíná především na mládežnická léta nebo působení v první lize pod trenérem Petrem Mičkou v Havlíčkově Brodě. „S tím, co jsem zažil dřív v mládeži nebo v první lize, se to vůbec nedá srovnat. Dneska už bych tohle úplně podstupovat nechtěl, byť vím, že jsem asi první, kdo by to potřeboval. Pokud se bavíme o žďárských sezonách, myslím, že je to dost podobné každý rok. Trenéři se snaží naordinovat takové dávky, aby to bylo únosné. Žádný extrém směrem nahoru ani dolů tam nevidím,“ porovnává jednotlivá období své kariéry zkušený útočník.
S přibývajícími roky se přirozeně změnila také Štěpánkova individuální příprava. Ne snad kvůli speciálním tréninkovým metodám, ale především kvůli úplně jinému životnímu režimu. Vedle hokeje má rodinu a zároveň působí jako trenér žďárského dorostu. Času na individuální letní dril už proto není tolik jako dříve. „Dnes mám rodinu a jsem rád, že se dostanu na týmový trénink. Ne že bych dřív býval nějaký hardworker, ale bylo víc času a léto vypadalo hlavně co se pohybu týče úplně jinak. Na druhou stranu mladší dcera má energie tolik, že už jsem pochopil, jak dřív říkali staří borci v kabinách, že si chodí na tréninky odpočinout. Já to mám dneska vlastně taky tak,“ přidává s úsměvem jeden z nejzkušenějších členů současné kabiny Plamenů.
Mnohem vážnější je jeho pohled na minulou sezonu. Přestože se šestnácti góly skončil jako nejlepší střelec mužstva, osobně s ročníkem spokojený nebyl. Dokonce přiznává, že už během podzimu byl prakticky rozhodnutý, že půjde o jeho poslední sezonu. „Hodnotím ji jako svou druhou nejhorší sezonu, co jsem ve Žďáře měl, o prsa těsně za tou pocovidovou. Nechci se vymlouvat a schovávat za věk, zase tak starý nejsem, aby se na to mělo všechno svádět. Něco ale určitě musím udělat jinak oproti loňsku. De facto od přelomu září a října jsem byl skoro ze sta procent rozhodnutý, že to bude moje poslední sezona,“ přiznává otevřeně.
Nakonec však přišlo rozhodnutí pokračovat. Svou roli sehrály změny v závěru sezony, zájem klubu i vlastní soutěživost. „Kombinace toho, že v závěru sezony přišly nějaké změny, Žďár měl dál zájem, abych pokračoval, a nějaké mojí ješitnosti, kdy si chci dokázat, že ještě platný být můžu, mě přiměla pokračovat,“ vysvětluje Štěpánek. Do dalšího ročníku tak vstoupí s motivací ukázat, že šestnáct branek nemuselo být posledním výraznějším zápisem jeho kariéry.
Právě u individuálních statistik se zkušený útočník odmítá schovávat za tradiční hokejovou frázi, že na osobních číslech vůbec nezáleží. Podle něj musí hráč, který chce mít v mužstvu důležitou roli, přinášet také konkrétní výsledky. „Tady se asi hodí ta fráze, že body už nejsou důležité, hlavně že tým vyhrává. Osobně takhle nepřemýšlím a nikdy asi nebudu. Vždycky jsem to měl nastavené tak, že chci hrát nejlépe, jak můžu, a být týmu maximálně prospěšný. Výsledek se skládá z více individuálních výkonů a věřím, že když každý odvede, co má, týmové výsledky se dostaví,“ vysvětluje svůj pohled.
Platí to podle něj dvojnásob pro útočníka, který už patří mezi nejstarší hráče mužstva. „Speciálně jako útočník, notabene v mém věku, který chce mít v týmu nějakou roli, nějaké osobní výsledky vykazovat prostě musím. Týmové cíle jsou samozřejmě nadřazené osobním statistikám, ale ty se budou odvíjet od toho, jak k tomu my všichni jednotlivě přistoupíme. Schovávat se čistě za práci ostatních a užívat si výhry, na kterých se nepřičiním, nekoresponduje s mým nastavením hlavy,“ dodává. Konkrétní metu v počtu branek nebo bodů si ale nestanovuje. Chce jít zápas od zápasu a sledovat, kam jej sezona pustí.
Štěpánek během kariéry opakovaně ukazoval, že dokáže být produktivní i bez toho, aby jeho největší zbraní byla rychlost. Když má ale sám pojmenovat recept na hokejovou dlouhověkost, velké životní moudrosti od něj nečekejte. „Nedokážu říct. Teď tady udělám chytráka, že znám recept na dlouhověkost, a za měsíc můžu mít sbalený bágl. Zkušenosti, hokejové myšlení i fyzická připravenost jsou důležité, čím víc toho máš, tím líp. Jestli se ale bavíme konkrétně o mně, já už disponuju asi jenom těma zkušenostma,“ glosuje svůj současný hráčský profil.
Plamenům minulý ročník výsledkově nevyšel a Štěpánek připouští, že problémy byly patrné poměrně brzy. Jednoduchou odpověď na otázku, co přesně bylo špatně, ale hledat nechce. „Jestli bych měl být zcela upřímný, bylo by to na delší povídání. Nějaké náznaky, že to nebude dobré, jsme měli už na začátku. Pak se párkrát prohrálo a už jsme se točili v kruhu. Nakonec to dopadlo ještě hůř, než jsem i já sám na začátku sezony očekával,“ vrací se k nepovedenému ročníku. Podle něj by příčiny zasloužily mnohem hlubší rozbor než několik jednoduchých vět.
Během léta se žďárská kabina proměnila a přišla řada nových tváří. Jestli je ale současný kádr papírově silnější než ten předchozí, zatím zkušený útočník hodnotit nechce. „Nemyslím si, že všechno bylo jen o síle kádru. Jestli máme silnější tým? Teď nedokážu říct. Někdy míň může být víc. Důležité bude, abychom jako tým byli silnější, a o tom nerozhodují vždycky jen cévéčka,“ upozorňuje Štěpánek. Skutečnou odpověď podle něj nabídnou až soutěžní zápasy.
Velkou neznámou bude pro Plameny také přesun do západní skupiny a netradiční začátek sezony ovlivněný rekonstrukcí Bouchalek. Štěpánek proto nechce před startem soutěže vyhlašovat velké cíle. „Západní skupinu tolik neznám, v týmu máme několik nových hráčů a nikoho hodnotit v srpnu nechci ani kladně, ani záporně. Uvidíme také, jak se na nás podepíše rekonstrukce stadionu. Speciálně začátek sezony bude pro nás těžký a bude důležité nedostat se do nějaké křeče jako loni,“ upozorňuje. Přesto věří, že si nově poskládané mužstvo postupně sedne.
Při debatě o věcech, které jej na ledě dokážou vytočit, dostal Štěpánek na výběr tři možnosti – spoluhráč nebruslí, nedodrží systém nebo místo jednoduchého řešení vymýšlí zbytečnou parádu. Rozhodování příliš dlouhé nebylo. „Myslím si, že jsem celkem vyrovnaný člověk. Proto musím říct, že tyhle tři věci mě vytáčí na chlup úplně stejně. Ono by se ale dalo najít ledacos. Speciálně když se nedaří, tak je špatně úplně všechno,“ přiznává. A čím během zápasu naopak pravidelně štve spoluhráče on? Tady už prostor pro sebereflexi překvapivě rychle zmizel. „Jsem přesvědčený, že nic takového není. Kéž bych já měl všechny spoluhráče takové, jako oni mají ve mně,“ odpovídá s nadsázkou.
Vedle hráčské role vstupuje Štěpánek už do své čtvrté sezony u žďárského dorostu. Trenérská zkušenost podle něj příliš nezměnila způsob, jakým vnímá trenéry vlastního mužstva. Spíše se snaží opačným směrem přenášet do trenérské práce zkušenosti hráče. „Vždycky se snažím respektovat trenéra, i když se mi třeba jeho rozhodnutí nemusí líbit. Snažím se k trenérům jako hráč chovat tak, jak očekávám, že se hráči budou chovat ke mně jako k trenérovi. Řekl bych spíš, že já jako trenér se snažím dívat na věci z pohledu hráče než naopak,“ vysvětluje.
Za přehnaně přísného kouče se rozhodně nepovažuje. Práce s dorostenci ho baví především proto, že jde o věk, kdy se často rozhoduje o další hokejové cestě jednotlivých hráčů. „Člověk zde musí být i trochu psycholog a mít železné nervy. Jediné, co mě trochu mrzí, je, že někdy mám pocit, že pro ně chci víc než oni sami. Nemluvím o tom, že málo trénují nebo si nedávají navíc. Spíš jde o nastavení priorit, jestli vůbec přemýšlejí, že by jednou něco hrát chtěli, nebo mají hokej jako jeden z mnoha koníčků,“ popisuje jednu z věcí, které při práci s mladou generací vnímá.
A právě tady vidí proti době svého dospívání jeden z největších rozdílů. Možnost zahrát si za starší kategorii tehdy podle něj představovala odměnu, zatímco dnes už podobná nabídka nemusí být pro každého automaticky prioritou. „Kdyby mi trenéři tenkrát řekli, že můžu jet třeba do Chebu jako třináctý útočník, ani by mě nenapadlo spekulovat, jestli se mi chce. Naopak bych se všem pochlubil, že jsem se tam dostal. Dneska, když chci kluka z mladšího dorostu k nám do staršího na zápas, tak abych se trefil do času, kdy zrovna nemá objednaného kadeřníka, nejede na výlet nebo do kina s novou přítelkyní a ve finále se mu ještě musí chtít,“ přidává s typickou nadsázkou. Zároveň ale zdůrazňuje, že rozhodně nehází všechny mladé hráče do jednoho pytle a dnešní generace má zase své vlastní podmínky a problémy.
Otázka na konec kariéry nakonec přijít musela. Štěpánek ji ostatně vzhledem ke svému věku očekával. „Už jsem se bál, že mě do toho hokejového hrobu nepošlete,“ reaguje se smíchem. Samotné rozhodování o pokračování ale podle něj není pouze na hráči. Jako první musí mít o jeho služby zájem klub a trenéři.
„Otázka by neměla znít, jestli se mi chce, ale jestli trenéři a vedení chtějí, abych hrál. Pokud řeknou ne, jsem připravený v klidu a bez negativních emocí odejít. Pokud řeknou ano, vyhodnotím si to podle pocitu. Žádné konkrétní cíle, jak dlouho ještě chci hrát, nemám. Hokej hraju od doby, co jsem se naučil chodit, a vím, že bude těžké jednou říct, že je konec. Ten čas ale dřív nebo později nastane a jsem s tím v pohodě,“ říká Štěpánek. Až jednou hráčskou kariéru skutečně uzavře, pokračování na trenérské lavičce považuje za jednu z reálných variant.
Kdyby se na sebe měl podívat čistě trenérskýma očima, dobře ví, co by hráči Petru Štěpánkovi naordinoval. „Asi bych ho nutil zapracovat na kondici a rychlosti. Ale tuším, že by mě poslal někam…“ uzavírá další téma s úsměvem. Hráč a trenér by si tak v tomto případě možná úplně nerozuměli.
Jedno téma ale Štěpánek bere podstatně vážněji. Když dostal otázku, co mu na současném druholigovém hokeji vadí nejvíce, nezmínil cestování, skloubení práce s hokejem ani podmínky. Nejvíce jej mrzí pohled na prázdnější tribuny. „Jako malý si pamatuju na každý zápas narvaný zimák a vlastně jsem si vysnil, že takhle budu hrávat taky. Dneska, když chodí dvě stě lidí a někde ani to ne, je to smutné. Kdybych mohl něco změnit, tak právě tohle,“ říká odchovanec žďárského hokeje, který atmosféru zaplněných Bouchalek dobře pamatuje.
Ani kritické reakce domácího publika přitom nepovažuje za důvod, proč by se mu před vlastními fanoušky hrálo hůře. „Přiznám se, že tolik nevnímám, jestli někdo něco pokřikuje. Naopak budu radši, když budou tři tisíce lidí pískat, než když bude deset lidí na celém zimáku fandit. Nespokojenost, pokud byla, je pochopitelná. Když hrajete špatně, musíte s tím počítat. Oslavovat úspěchy, když se daří, umí každý, ale postavit se kritice a nespokojenosti musí člověk umět taky,“ říká bez vytáček. Plné tribuny by tak bral všemi deseti, i kdyby jejich reakce nebyly pokaždé příjemné.
Velká prohlášení o tom, kam až mohou letošní Plameny dojít, od něj před startem sezony neuslyšíme. Sílu nového mužstva ani západní skupiny zatím nechce odhadovat. Jednu věc ale slíbit může. „Budeme se snažit bojovat a udělat co nejlepší výsledek. Já vím, že to tak často z tribuny nevypadá, ale nikdo neprohrává schválně a ani nám to není jedno,“ zdůrazňuje Štěpánek.
A právě u fanoušků se nakonec jeho pohled na novou sezonu uzavírá. „Budeme se snažit konečně udělat nějaký úspěch. Ať už proto, abychom udrželi poslední fanoušky na stadionu, kteří na nás ještě nezanevřeli, ale třeba také přivedli nové nebo vrátili ty staré,“ přeje si před startem dalšího ročníku. Pokud se to Plamenům podaří, mohl by si Petr Štěpánek své „poslední zápasy“, jak je sám s nadsázkou označuje, užívat před kulisou, kterou si jako malý kluk na Bouchalkách vysnil.
Chcete přispět do diskuze? Stačí se jen přihlásit.